Narození dítěte je zázrak, dar a naděje vtělená do přicházejícího človíčka. Od pradávna doprovázely zrod života rituály uvítání a příchod dítěte byl oslavován. Vedle narození zdravého dítěte, vedle radosti ale tisíce let stála bolest a prázdnota po dítěti, které při porodu zemřelo. Medicína druhé poloviny 20. století a medicína současnosti umí za pomoci dokonalé techniky pomoci i dětem, které by před pár desítkami let byly odsouzené k úmrtí. Poslední dvě desítky let minulého století se bouřlivě rozvíjel obor neonatologie. Péče o nedonošené děti a nemocné novorozence je čím dál dokonalejší. Hranice, kdy je schopen nezralý človíček přežít a žít dále ( hranice životaschopnosti = viablity) je posouvána stále do nižších týdnů gestačního věku.

V souvislosti s tím se objevuje množství etických otazníků a nejistoty. Kam až lze pomocí techniky a medicínského umu jít. Odkdy je „dobré“ zachraňovat těžce nevyzrálé novorozence. „Dobré“ v tomto smyslu je různě dobré různými úhly pohledu. Dobré pro statistiky přežití a dlouhodobé nemocnosti může být jinak dobré nebo nedobré pro rodiče a dítě.

V každém případě se rodí člověk a je člověkem bez ohledu na 500 či 750 g své váhy. je člověkem ze své podstaty. Ne vždy je dopřáno malému nezralému miminku přežít. Míra nezralosti v komplexu fungování tělíčka může být tak velká, že při nejlepší snaze a pomoci úžasně dokonalého přístrojového vybavení malé miminko umírá.

V současné době miminka, která schováme do dlaně většinou přežívají. Tak jak se zlepšují možnosti léčebné péče, zlepšuje se i vyhlídka na život bez omezení a handicapů. Z těchto a mnoha jiných důvodů se za poslední desítky let vytvořila skupina pacientů, bývalých dětí nedonošených, která má své specifické zdravotní, psychické a i výchovné obtíže.

K těmto dětem patří jejich rodiče, kteří byli při porodu dítěte vážně psychicky traumatizováni právě předčasným narozením. Předčasný porod a nemoc novorozence provází velký strach o toto dítě. Místo radosti a uvítání, která k porodu patří, prožívají rodiče nedonošeného nebo nemocného dítěte šok v rovině těla i duše. Prožívají reálný pocit selhání, viny, strach a zoufalství. Není to jen jednorázový děj- péče o těžce nezralé nebo závažně nemocné dítě je péči intenzivní a dlouhodobou. Rodiče jsou nastaveni od přírody k ochraně dítěte- intenzivní péče dítě odděluje od rodičů, vytrhává je z náruče mámy proto, aby mohla zachránit. Touha maminky chránit je opakovaně zraňována léčebnými zásahy nutnými pro přežití. Zásadně nutná vazba mezi matkou a dítěte, která víceméně automaticky vzniká při porodu, je narušena ve své podstatě. Maminka i táta se vztahu k dítěti musí učit. Z toho může pramenit dlouhodobá nejistota v péči o dítě, neadekvátní strach a obrovká touha stále chránit.

To že miminko vyzrává několik týdnů ( hranice viability je 24 týdnů) mimo tělo maminky se promítá do vnímání celého jeho organismu i do vyzrávání jemných nervových struktur a propojení mezi nimi.Z toho mohou pramenit obtíže ve smyslovém vnímání, obtížná možnost sebeuklidnění dítěte i různě závažné hybné poruchy. I jiné orgánové systémy mohou být ve svém vývoji trochu jinak nastaveny a dítě může mít více zdravotních obtíží. Nad vývojem dítěte těžce nezralého nebo nemocného tak visí množství otazníků. I když je propuštěno miminko, které nazve lékař jako zdravé, stejně ty otazníky zůstávají v mysli rodičů….

Poslední tři desítky let se krystalizuje skupina rodin, která vychovává dítě, jež se narodilo s nízkou porodní hmotností / pod 2500 g/, mělo různý stupeň nezralosti a s tím souvisejících obtíží. Péče o tyto děti a rodiny / neboť dítě a rodiče nelze oddělit/ se stává stále náročnější objemem i nároky na kvalitu a komplexnost. U nezralého dítěte nejde jen o nevyzrálost plic, ale o nevyzrálost celkového fungování jeho tělíčka. Proto i péče o tyto děti musí být komplexní. Měla by zahrnovat péči o fyzické zdraví, včasnou rehabilitaci hybnosti a smyslů je-li třeba. Musí zahrnovat péči o rodiče a další péči o zdravý psychosociální vývoj dítka v kontextu rodiny a školy. Od porodu po následnou péči o tyto děti a rodiny jde o péči náročnou pro rodiče i zdravotníky.

Pacientská skupina nedonošených dětí a zachráněných těžce nemocných novorozenců se vyčlenila zponenáhlu i tak, jak počet přežívajících miminek roste. /v současnosti jde o 8,3 % dětí nízké porodní hmotnosti/ t.j. cca 9 000 rodin ročně. Situace je obdobná v celé Evropě. Proto byl 17. listopad vyhlášen dnem předčasně narozených dětí.
V rámci připomínky palčivosti péče o tyto děti a jejich rodiče se uskuteční řetěz akcí v ČR.

Člověk je nejen bytostí tělesnou a rozumovou, ale veškerý jeho život se odehrává i v dalších rozměrech. Dítě vstupuje do vztahů k rodině a okolí, dozrává do vztahu k sobě a hodnotám univerzálně lidským a člověka přesahujícím.

Bohoslužba, věnovaná nedonošeným dětem a jejich rodičům je připomínkou všech rozměrů života člověka.

Je věnována dětem zdravým- původně nedonošeným, dětem, které zdravé být nemohou. Je vzpomínkou na děti, které při porodu a po porodu zemřely a jejich rodičům, kteří tuto bolest nesou celým životem. Je věnována těm, kdo se o miminka „do dlaně“ po porodu a celé následné roky starají. Protože bez síly vzájemné mezilidské pomoci a někdy i pomoci osudu tato péče dlouhodobě vyčerpává, vede k slzám, narušeným vztahům a bolesti.

Bohoslužba se uskuteční v sobotu 4. 11. 2017 ve 14:30. v kapličce postavené ke Cti Panny Marie. Kaplička byla postavená v roce 2010 jako poděkování dědečka za život a zdraví těžce nezralých dvojčátek.

Vzpomínková bohoslužba je pořádaná v rámci oslav Světového dne nedonošených dětí spolu s Dětským odd. Nemocnioce Havl.Brod spolu s Oblastní charitou Havlíčkův Brod.

Kaplička se nachází u hlavní silnice spojující Havlíčkův Brod a Jihlavu naproti obce Antonínův Důl a je viditelná přímo ze silnice.