„

Host do domu, Bůh do domu“ – tento veršík známe patrně všichni. Někteří ho mají možná doma nade dveřmi, nebo si ho pamatují jako já, protože ho mívala doma také jejich babička s dědou.

Že jsou tato slova skutečně pravdivá oni věděli a my jsme se mohli o jejich pravdivosti přesvědčit také, díky poutníkům, kteří šli letos pěší pouť k Božímu milosrdenství do Slavkovic.

Oba naši starší synové byli v tom čase už 14 dnů na skautském táboře, a když jsem mimoděk v neděli od Mirky Doležalové zaslechl, že ve středu do Havlíčkova Brodu připutují „poutníci Božího milosrdenství“, tak jsem hned věděl, že jich máme pár vzít pod naši střechu na občerstvení a nocleh. V tu neděli, byla zrovna 16. neděle v mezidobí, se v 1. čtení četl úryvek z knihy Genesis 18,1-10, kde se píše, že ke stanu praotce Abraháma přišli 3 muži a on v nich poznává Boží posly, které pohostí a setkává se tak zvláštním způsobem se samotným Hospodinem, se kterým rozmlouvá a dostává od Něho požehnání – příslib narození syna.

Také my jsme s návštěvou poutníků zakusili zvláštní Boží dotek, protože spolu s nimi pod naši střechu vstoupil i Ten, který jde celou pouť s nimi. Cítili jsme, že podobně jako Abrahám jsme byli požehnáni skrze poutníky i my. A jak se to prakticky pozná? Nepozná, spíš cítí. Bylo nám totiž s těmi „cizími“ lidmi dobře a vlastně jakoby ani cizími nebyli. Připomnělo mi to velice silně něco, co jsem prožil před 22 lety v Paříži na světovém setkání mládeže se svatým otcem Janem Pavlem II. – univerzalitu církve, spojení a propojení ve víře a skrze víru, lidskou blízkost a radost z toho být součástí společenství Kristova těla a vidět v druhých lidech, jak úžasně Bůh jedná v životech každého z nás.

Možná jste někdy v žertu slyšeli i parodii na verš z nadpisu, který bohužel někteří lidé berou vážně a jednají podle něho: „Host do domu, hůl do ruky…“ Já bych si tu parodii dovolil otočit v dobré tím, že říkám: „Ano i toto znění verše je správné, když tou holí bude hůl poutnická“.

Pokud za rok na pouť alespoň s některým z členů naší rodiny nevyrazím s poutnickou holí v ruce, pak bude-li to jen trochu možné, necháme opět dveře našeho domu (plachtu našeho stanu, jako Abrahám) znovu otevřené. A těm z vás, kdo jste tuto zkušenost ještě sami neudělali, bych to také ze srdce doporučil mimo jiné také proto, že ti poutníci si od vás odnesou malý kousek papíru, na který můžete napsat své modlitební úmysly, které ochotně připojí k těm svým osobním, za které nesou oběť své pouti a vy zakusíte skutečnou sílu přímluvné modlitby.

Petr Trefil  – trvalý jáhen