Začátkem listopadu jsem společně s Petrem Trefilem byla účastnicí čtyřdenní konference Otcovo srdce ve Valašském Meziříčí. Tuto konferenci organizovala misijní mezidenominační organizace Mládež pro Krista, z.s. a všechna církevní společenství ve Valašském Meziříčí. Hlavní přednášející byl Pavol Strežo z Dolního Kubína. Jmenovitě nám byl představen česko-slovenský tým. Někteří z týmu vedli vyučování, jiní osobní modlitební přímluvnou službu. Ráno a večer byly chvály, při kterých se střídaly kapely ze Slovenska i z Čech. Vše probíhalo v ekumenickém duchu. Během těchto dnů jsme vyposlechli 10 přednášek a mnoho osobních svědectví.
Přednášky a svědectví byly zaměřeny na určitou oblast našeho osobního života nebo vztahu s Bohem. Ráda bych se podělila o to, co mě zaujalo.
Při vyučování Návrat domů nám P. Strežo položil otázku: ,,Co vám brání dát své srdce Bohu Otci?“. Upozornil, že se často vracíme do své minulosti. Naše minulost nám brání jít k Bohu a otevřít mu své srdce, odděluje nás od Boží lásky. Řekl, že minulost byla vykoupena utrpením Ježíše, a proto už patří Ježíši, ne nám, a my máme žít pro přítomný okamžik a pro budoucnost. Dostali jsme za úkol napsat na papír 1-2 důvody, které nám brání dát plně své srdce Bohu. Po zamyšlení jsme mohli přijít za některým z přímluvců, on tento papír roztrhal a modlil se za nás, aby nám nic nebránilo být v Boží náruči.
Další vyučování Cesta srdce nás ujistilo, že srdce každého člověka potřebuje lásku. Bůh říká: ,,Jsi milovaná dcera, syn, mám v tobě zalíbení“. Co nám brání slyšet Boží hlas a přijímat jeho lásku? Nejčastěji je to strach, který mám v srdci. Co naplňuje mé srdce, to poznám při krizové situaci v tom, jak reaguji. Co mám v srdci, se ukáže ve vztazích. Měli jsme se zamyslet nad tím, kdo jsem, co naplňuje mé srdce a co z mého srdce vychází. Příkladem je nám Ježíš, který se nenechal ovládnout strachem, při bouřce spal v lodi, než ho učedníci probudili, aby utišil bouřku („Autoritu máš jen nad tou bouřkou v tvém životě, uprostřed které můžeš spát!“).
Při vyučování Rodiče a autority zjevují nebeského Otce a při další Hněv, odpuštění jsme si položili otázku, zda dokážu odpustit sobě, druhým a Bohu. Odpuštění není o druhých, ale o mě. Bůh nechce, abychom se považovali za špatné a neschopné, Bůh nás neobviňuje a nehledá naše chyby, ale chce, abychom se měli rádi a přijímali se takoví, jací jsme. Odpustit znamená dát svůj hněv Bohu. Odpuštění mi dává do srdce svobodu a pokoj. Znamením, že jsem opravdu odpustil je, že se dokážu za svého bližního modlit, a že mu žehnám. Měli jsme si uvědomit, co si nedokážu odpustit, co valím ve svém životě jako balvan a co mě stále tlačí do země. Po tomto vyučování nám byli k dispozici celé odpoledne přímluvci, kteří se modlili ochotně a neúnavně za vše, s čím jsme k nim přicházeli. Samozřejmě byla i příležitost jít ke svátosti smíření.
Dalším tématem vyučování bylo Strach versus láska. Bylo nám vysvětleno, že strach pochází od ďábla a láska od Boha. Pokud žiji ve strachu, jsem otrok a jsem uzavřen ve vězení. Strach s námi manipuluje, mučí nás, drží nás v izolaci od Boha i bližních, od vztahů, strach bere svobodu. Pokud žiji ve strachu, můžu si připadat jako sirotek, který myslí, že si musí lásku lidí i Boha zasloužit. Stále se točí jen okolo sebe, bojí se bolesti z odmítnutí, bojí se chyby, hříchu, bojí se trestu. Je uzavřený lidem i Bohu a nedokáže přijmout lásku a odpuštění od lidí ani od Boha. Jak přijímat Boží lásku nám ukazuje Ježíš, který ví, kde má Otce, kde má domov, kde je přijímán, kde je milován. Ježíš nám ukazuje, že se nemusíme bát jít do rizika zranění ze vztahů, protože ví, jak se od bolesti uzdravit a jak odpouštět. Ježíš nám dává příklad, jak si vážit sám sebe a jak se napojit na zdroj lásky, na Boha.
Témata Muži a ženy, Smíření a Kultura úcty byly velmi obsáhlé. Dávaly důraz na smíření mezi církvemi. Chtěla bych vyzdvihnout tuto myšlenku: Bůh nemá žádné nepřátele, jen syny a dcery. Všichni máme jeden domov, my katolíci i evangelíci. Musíme se naučit společně žít v jednom domě u Otce. Duch Svatý není katolík, vylévá se, kde chce. I v jiných církvích. Bůh nás žádá, abychom byli jedno, aby svět uvěřil. Pokud nebudeme jedno, můžeme se snažit sebevíc, lidé ve světě nám věřit nebudou a díky tomu neuvěří ani v Boha. Nemusíme souhlasit s tím, jak kdo žije a co dělá, ale mám mít ke všem lidem úctu, protože i je Bůh miluje a má je v úctě. Potom proběhlo mezi přítomnými představiteli všech církví z města vzájemná prosba za odpuštění.
Na závěr jsme byli vyzváni, abychom si uvědomili, jaké máme dary od Boha, o které se můžeme s druhými podělit. Také nám bylo doporučeno, abychom se za sebe navzájem osobně modlili a žehnali si. Nerozlišovali jsme, do jaké církve kdo patří. Chodili jsme jeden k druhému a žádali o modlitbu a požehnání.
Vše, co jsme v těchto dnech prožili, se dá shrnout do slov, která byla uvedena v upoutávce celé konference: ,,Chtěli bychom společně hledat poklady, které zůstávají skryté, neobjevené nebo ztracené. Poklady, které se možná staly samozřejmostí, zvykem nebo teorií a ztratily svou hodnotu. Poklady ještě srdcem a žitím neobjevené. Poklad domova v Božím Otcově srdci. Poklad života milovaného dítěte.“
Pokud má někdo zájem uzdravit a prohloubit svůj vztah k nebeskému Otci, poznat Otcovo srdce, zakusit Otcovu lásku, odpuštění a slyšet Otcův hlas, nemusí jezdit nikam daleko. V Želivském klášteře se ještě letos na podzim a příští rok budou konat pětidenní semináře „Otcovo srdce“ (podrobnosti naleznete na www.otcovosrdce.cz )
Ludmila Blažková