Milé sestry a bratři, dovolte mi ohlédnutí za letošní poutí naší farnosti do Číhoště. Letošní pouť byla opravdu ve znamení otcovské štědrosti našeho Boha k nám nehodným. Člověk vždy vychází s pocitem odpovědnosti za ty, kterým slíbil, že je ponese a zároveň si je vědom, že to bude něco stát. Pro každého je to vždy něco jiného a pokaždé je to vždy něco jiného.

Ona pouť nezačíná tím vykročením od fary ve 3:00, ale v srdci ve chvíli, kdy řekneme Bohu ANO tady jsem! …a chci jít, chci jít za Tebou, nést Ti farní rodinu, nést Ti rodinu, kterou jsi mi svěřil, nést Ti rodinu, do které jsi mě přijal…

Pouť začíná jen tehdy a pokud to opravdu chci. Jen ve svobodě lze vymodlit požehnání těm pro, které obětuji. Vždyť na konci každé pouti na nás čeká Spasitel s otevřenou náručí a co víc, když s ním chceme kráčet v jednotě, tak nás i na této pouti podpírá, zvedá, když padáme a obmývá naše rány.

A tak jako letošní svítání do mlžných temnot, kdy rozlil Bůh své požehnání na nás, tak já chci povzbudit vás všechny a každého jednotlivě, jak úžasné společenství vytváříme.

Již po několikáté s námi putují lidé, kteří jsou i z velkých dálek, putují s námi lidé, kteří hledají a nejsou ještě plně rozhodnuti kráčet za Pánem. Nevěřící chtějí, abychom se za ně modlili a obětovali. Každým krokem z nás Bůh smývá naši pýchu a učí pokoře, každým krokem Bůh přetváří naši zášť v odpuštění, každým krokem Bůh uzdravuje naše bolavé nitro, každým krokem Bůh svlažuje naši vyprahlost…

Chvíle Plnosti ve společenství s Bohem, tak lze popsat různorodost poutníků, které spojuje jen Pán, které nerozděluje odlišnost názoru, které nerozděluje vzájemná antipatie, které nedělí hranice věku, ale které všechny semkne Pán do plodícího olivovníku. A přesto, že nás díky pandemii bylo v Číhošti fyzicky méně než v letech předešlých, tak nám dal Bůh prožít mši svatou i přes zjevné vytížení kostela, protože jsme byli již třetí, kteří jej ten den navštívili.

A poutní oběd na farní zahradě tak trochu připomínal rozmnožení chlebů a ryb. Nejenže jsme se všichni dosyta najedli, ještě zbylo tolik, že jedli ještě všichni na další večerní akci na faře. Nejen, že jsme vybrali peníze, které pokryly cenu obědů, ještě jsme přispěli do rozpočtu farnosti částkou 1.400 Kč. Náhodní kolemjdoucí z jiné skupiny se dokonce nechali slyšet, že by také chtěli patřit do takové farnosti!

To je přesně ono, to je to největší povzbuzení, to je to co chceme a co tvoříme, vzájemná úcta, respekt, soucit, odpuštění, štědrost a hlavně pohled, který není upřen do strany, jestli je někdo takový nebo makový, ale pohled upřený do sebe, do svého srdce v kterém vítězně sedí na trůně náš Král a Pán Ježíš Kristus! Bůh žehnej a dej prožívat toto každému z naší farní rodiny, každému z rodiny, kterou nám Bůh svěřil, každému z rodiny, do které nás Bůh přijal!

 

Napsal Jan Mašek, hlavní organizátor pouti