Milí farníci, chtěl bych ještě jednou touto cestou poděkovat za všechna vaše milá přání k padesátinám, za vaše dárky a hlavně za společenství naší farní rodiny, a za to, které jsme prožili dnes ve farní kavárně.

Chtěl bych moc poděkovat otci Oldřichovi za to, jak útulné prostředí z naší fary za léta svého působení u nás postupně tvoří. Máme konečně pořádnou střechu, takže ani lijáky nás teď nestraší, máme na faře teploučko a krásně zrenovovanou farní kihovnu (učebnu náboženství), a to nemluvím o tom, že krásná je už dlouho i farní kancelář a farní zahrada, a že v přízemí už delší čas sídlí i naše Charita. Zkrátka máme místo pro setkávání i mimo náš kostel a charita je s farností v užším spojení i navenek, a to je dobře a otci Oldřichovi za to patří obrovský dík.

V minulých dnech jsem zažil něco úžasného v Římě na pouti trvalých jáhnů a nových kandidátů naší diecéze, tak pro ty z vás, kdo jste dnes nebyli na mši, nabízím kromě reflexe nad dnešním evageliem i něco k povzbuzení. Text promluvy z toho, co se mě hluboce dotklo jsem si raději napsal do mobilu včera ve vlaku z Prahy 🙂

Dnešní Boží slovo z 24. neděle v mezidobí (2.četí Jakub 2,14-18 a evangelium Marek 8,27-35) k nám promlouvá slovy apoštola Jakuba i samotného Krista, že je rozdíl mezi tím mít víru a mít živou víru.
Jakub říká, že nestačí Boha ctít ústy a zbožně mluvit, ale je potřeba z víry pro Boha a pro bližní žít a dělat z lásky obyčejné věci, které na první pohled s něčím duchovním vůbec nesouvisí.
Víra bez skutků blíženecké lásky je mrtvá, je prázdná a neplodná.
Evangelium zase ukazuje apoštola Petra, který ústy sice správně vyznává Kristovo mesiášství, ale defakto vůbec nemá potuchy, co to znamená. Tak je jeho vyznání sice formálně správné, ale fakticky naprosto mylné. Petr možná nemá ani tak strach o Krista, ale spíš o sebe a o to dílo, kterému obětovali s učedníky 3 roky svého života. Vidina trpícího Krista a jeho smrti, o které Ježíš mluví je proto pro Petra naprosto absurdní…
Proto si dovolí Ježíše jaksi usměrnit a domlouvá mu, aby nechal těch katastrofických vizí a udělal vše pro to, aby jim předešel, vždyť má přece Boží moc, o které je už tolikrát přesvědčil …
Ježíš mu ale v řeckém originále říká “ běž za mě“, něco jako „nestav se mi do cesty, nepokoušej mě pochybnostmi a důvěřuj mi, stůj za mnou a následuj mě i v té cestě kříže, která musí přijít“. A totéž říká i nám: „vezmi svůj kříž, postav se za mě a pojď se svým křížem v zástupu za mnou, protože já znám cestu“.

Bratři a sestry o pravdivosti těchto slov jsem se přesvědčil v těchto dnech v Římě. Už delší čas cítím, že moje víra byla dlouho mrtvá. A teprve u hrobů apoštolů, prvomučedníků a jáhnů svateho Vavřince a Štēpána jsem leccos pochopil. Podělím se s vámi aspoň o tři Boží doteky. Snad pomůžou i vám, abyste nezoufali, pokud máte jako jsem měl i já pocit, že vám něco duchovně schází a nevíte, co s tím.

První Boží dotek byl, když jsme ve čtvrtek měli slavit mši svatou v kryptě svatopetrské baziliky právě v den mých 50. narozenin, ale z důvodu zdržení nás nēkdo předešel. Stáli jsme totiž venku a čekali na bezpečnostní kontrolu v dlouhém zástupu poutníků a přitom měli rezervaci a neúprosný čas na 7.15. Nevím jak byste vy, ale já jsem byl poněkud neklidný a plný pokušení, abychom se tam nějak dostali. Náš spirituál P. Prokop Brož byl ale naprosto klidný a nechával věci plynout. Když jsem pak byl spolu s jáhnem Pavlem Nixou a P. Brožem v sakristii pro věci ke mši a slyšel, jak nám sdělují tu nemilou skutečnost, že už je dole obsazeno, tak mi to bylo líto. Ale Bůh je plný překvapení, protože ten italský mladík, snad poslední pikolik co vydával v sakristii liturgické věci a bez jakýchkoli pravomocí, po delší rozpravě přesvědčil šéfa k tomu, aby nás pustili k hlavnímu oltáři před hrobem svatého Petra, i když se to u žádných návštěv nedělá… A byli jsme tam… A tak to prostě v životě je. Je dobré být vnímaví k Božím cestám a nesnažit se svou netrpělivosti stavět Bohu do cesty a on nás pak mnohdy překvapí něčím nečekaným a lepším, než bylo to, co jsme s lítostí ztratili.

Druhý dotek se týká Panny Marie. Ve sbírkách vatikánského muzea mě doslova přitáhlo sousoší od Francesca Messiny, které ztvárňuje Marií stojící za zmučeným a vysilenym Kristem sotva stojícím na nohou. Geniálně vyjadřuje vztah Marie ke Kristu, její důvěru v Boha a vztah Marie k nám.

Marie stojí za Kristem, stojí za námi. Ničemu nebrání, nestaví se do cesty, ale podpírá a cítí spolu s námi. Kristus cítil její dech, její  dotek a to pro něho bylo to, co potřeboval…

Totéž nabízí Maria i nám.

 

Třetí dotek. Vybavte si v duchu Michelangelovu fresku Adam a Stvořitel v Sixtinské kapli. Je tam Adam laxně vegetící v ráji, ležící a opírající se o pravý loket jak podává Bohu levou ruku jako leklou rybu, leží k němu dokonce otočen nohama napřed, co nesvědčí o nějaké snaze… Zatimco Bůh se zoufale snaží natáhnout k němu, jako by se měl zřítit z nebe dolů jako do propasti a od pádu ho zadržují jen andělé. A to je podle mě výmluvné, jak my lidé býváme vůči Bohu vlažní a mnohdy neteční navzdory jeho úžasné lásce a tomu, jak nám jde naproti.

 

 

Přeji sobě i vám, aby naše víra skutečně živá.