Letošní křížová cesta od Andělského kříže ve Vlkovsku na Kalvárii byla asi zatím nejvíc křížová a nejvíc outdoor ze všech našich společných křížových cest. Pršelo. Někdo byl připraven a nebyl zaskočen, někdo připraven nebyl, ale nikomu to, jak se zdálo, nevadilo.
Bylo hezké vidět, jak naše farní společenství připomíná něco víc, než jen spolek lidí, kteří mají nějaký společný zájem a přesvědčení, ale něco jako rodinu. Čím?
Třeba tím, že jsme rádi spolu a neodradí nás ani špatné počasí. Třeba tím, že se bez dlouhého přemlouvání vždycky najdou ochotní lidé, kteří si vezmou něco na starost. Třeba tím, že nám na sobě záleží a, tak jako dnes Marta R. obětovala kus společného putování a obětavě odchvátala domů na Výšinu, aby přinesla pár deštníků pro ty nepřipravené… Proto od letoška máme nové zastavení křížové cesty, které P.Petr Soukal vtipně nazval: „Šesté zastavení Marta podává Ježíšovi deštník.“
U zimáku nakonec padlo rozhodnutí „dorazit“ křížovou cestu v kostele místo plánované Kalvárie. A pro mě to znamenalo, jak se později ukázalo, ještě jedno malé, nečekané a milé překvapení. Když jsme se totiž v kostele modlili 12.zastavení, přišly za zamčenou mříž hlavním vchodem dvě starší ženy. Něco mi říkalo, že bych je měl přizvat mezi nás, proto jsem jim mříž otevřel a ony byly moc vděčné. Když jsem je po skončení zval na večerní velkopáteční obřady, tak s politováním říkají, že našim městem jen projíždí s jakýmsi zájezdem. Tak se ptám, odkud, že k nám zavítaly a ony povídají, že z Nového Jičína a ta jedna, že pracuje ve Valašském Meziříčí. Tak jim říkám, že z mého rodného Nového Jičína a z Valmezu, kde jsme se ženou oba vyrostli a máme tam své rodiny. Cesty Páně jsou hold nevyzpytatelné. Bohu díky.
