Nestává se často, a v naší farnosti to myslím bylo vůbec poprvé, aby duchovní obnovu vedl osobně biskup. Tím, ale dnešní setkání nebylo ani zdaleka tak výjimečné, jako tím, že mělo úžasnou duchovní atmosféru a troufám si říct, že snad všechny pohladilo na duši laskavým, duchovně hlubokým a také s jistou dávkou humoru podaným poselstvím o naději ve světle evangelia.
Otec Prokop je zapálený pro dialog, pro církev synodální, pro jednotu v Kristu, a proto bylo úžasné, že společenství s námi dnes netvořili jen místní farníci, ale i farníci z mnoha okolních farností a evangelických církví, což myslím nebyla náhoda, ale Boží řízení.
Ti z vás, kdo jste se dnes nemohli obnovy zúčastnit snad načerpají alespoň kousek z pořízených zvukových nahrávek viz níže n konci článku.
Pokud bych měl ve stručnosti shrnout, čím se Bůh dnes dotkl skrze biskupa Prokopa mě, tak by to bylo toto:
Otec Prokop své zamyšlení věnoval naději, protože naděje je ústřední pilíř nejen velikonoční zvěsti evangelia, ale je také v lásce spolu s vírou pilířem synodální obnovy Kristovy církve, a protože právě naději je zasvěcen tento liturgický rok, a protože nedostatek naděje je tím, čím dnešní svět strádá.
Otec Prokop říká, že náš život nestojí na jistotách, ale na hledání a improvizaci, že nejsou žádné konečné a věčně platné odpovědi, ale spíše věčné otázky, na které máme hledat odpověď dnes.
Říkal, že v dnešním světě často propadáme pocitu, že zvítězí ten, kdo je nejsilnější, ale ve skutečnosti skutečně vítězí ten, kdo má největší naději.
Říkal, že naděje nestojí na nějakém plánu, názoru nebo postoji, ale že do naděje se rodíme vírou a víra není nějaký názor či postoj, ale především živý vztah k Bohu a k lidem v reálném čase. A kde se bere víra? Naše víra se rodí z víry, kterou má Bůh v nás, tedy Bůh věří nám, a proto my můžeme na jeho víru odpovědět svou vírou v něho na jeho lásku naší láskou.
Problém nás křesťanů v dnešním světě je ten, že jsme víru mnohdy zaměnili spíše za názorový systém. Víra je ale obzor věčných horizontů, tedy že nikdy nejsme u konce, protože sotva dojdeme na jeden, objeví se před námi další v podobě nových životních podmínek a situací. Doplnil bych, že právě proto víra není a nemá být nějaké dogma, ale cesta objevování.
Naději neohrožují naše pochybnosti, jak se často mylně domníváme, protože pochybnosti jsou cenné, nejsou rezignací, ale cestou k hledání nových souvislostí. Právě pochybnosti a životní krize, i když bohužel často velmi bolavé, jsou známkou růstu. Pochybnosti sice mohou zničit nějakou myšlenku a názor, ale nikoli víru, protože víra není pouhé přesvědčení a názor, ale živý vztah.
Velmi mě také oslovilo, když otec Prokop řekl to, co jsme si v životě po dlouhém procesu dobře osvojili, máme opustit a předat, protože teprve když něco opouštíme a předáváme, poznáme skutečnou hodnotu těch věcí a teprve při opouštění a předávání uvidíme i to, co nám zůstávalo skryté a objevíme jejich skutečnou hloubku.
Ale kde se tedy bere naděje. Otec Prokop říká, že naděje se rodí sdílením, a že i tam, kde troskotají v bouři našich životních zkoušek naše malé všední naděje se díky tomu procesu ztráty začíná rýsovat ta velká naděje. Za příklad člověka naděje otec Prokop mimo jiné zmínil svatého Pavla. Pavel v 5.kapitole listu Římanům říká, že se chlubí soužením. V řečtině se chlouba řekne kauchmá, což prý znamená opora. Pavel tedy jinými slovy říká, že kříž, lidské trápení, je i cestou k naději, protože jak píše „soužení plodí vytrvalost, vytrvalost osvědčenost a osvědčenost naději, která neklame.“
Otec Prokop každého nás vybídl k tomu, abychom si položili otázku, jakou životní nepřízeň právě máme, a abychom si uvědomili, že právě toto je to místo našeho růstu. Toto je to místo příležitosti.
Člověkem naděje je i praotec Abrahám, který ve chvíli sváru mezi svým rodem a rodem Lotovým dává díky své naději vložené do Hospodina přednost volby Lotovi, který volí k usídlení úrodný kraj v nížině, zatímco na Abraháma zbyde pustina a hory. Opravdová naděje je ale něco, co dokáže absorbovat i kolaps. Třeba když Lazar zemře, když je Ježíš ukřižován… K lidskému životu totiž ztráty patří. Ztráty přijaté v naději ale rodí něco nové. Tak jako je Ježíš posléze vzkříšen.
