„Na světě není nic tak velkého, jako povolání člověka k životu“    (Leclercq)

Narození dítěte je zázrak, dar a naděje vtělená do přicházejícího človíčka.

Od pradávna doprovázely zrod života rituály uvítání a příchod dítěte byl oslavován. Vedle narození zdravého dítěte, vedle radosti ale tisíce let stála bolest a prázdnota po dítěti, které při porodu zemřelo.  Péče o nedonošené děti a nemocné novorozence je čím dál dokonalejší. Hranice, kdy je schopen nezralý človíček přežít a žít dále (hranice životaschopnosti = viablity) se posouvá stále do nižších týdnů gestačního věku. V souvislosti s tím se objevuje množství etických otazníků a nejistoty. Otazníkem zůstává míra zásahu a vlivu techniky na komplexně nevyzrálý organismus. Otázkou je „odkdy je „dobré“ zachraňovat“ těžce nevyzrálé novorozence. Medicína musí zvažovat míru zásahu a míru možné bolesti.

V současné době miminka, která schováme do dlaně většinou přežívají. Tak jak se zlepšují možnosti léčebné péče, zlepšuje se i vyhlídka na život bez omezení a handicapů. Předčasný porod a nemoc novorozence provází velký strach o toto dítě. Místo radosti a uvítání, která k porodu patří, prožívají rodiče nedonošeného nebo nemocného dítěte šok v rovině těla i duše. Péče o těžce nezralé nebo závažně nemocné dítě je péči intenzivní a dlouhodobou. Zásadně nutná vazba mezi matkou a dítěte, která víceméně automaticky vzniká při porodu, je narušena ve své podstatě. Intenzivní péče miminko odděluje od maminky a ta se máma i táta vztahu k dítěti musí postupně „učit“. Z toho může pramenit dlouhodobá nejistota v péči o dítě a obrovská touha stále dítě chránit. To že miminko vyzrává několik týdnů mimo tělo maminky se promítá do funkcí celého organismu.  Z toho mohou pramenit obtíže ve smyslovém vnímání, obtížné sebe uklidnění dítěte i různě závažné hybné poruchy. I když je propuštěno miminko, které nazve lékař jako zdravé, zůstávají otazníky okolo vývoje dlouho v mysli rodičů.

Poslední tři desítky let se krystalizuje skupina rodin, která vychovává dítě, jež se narodilo s nízkou porodní hmotností / pod 2500 g/, nebo mělo různý stupeň nezralosti a s tím souvisejících obtíží. V současnosti jde o přibližně 8 % dětí nízké porodní hmotnosti /t.j. cca 7500 rodin/ ročně. Situace je obdobná v celé Evropě. Proto byl 17. listopad vyhlášen dnem předčasně narozených dětí.

V rámci připomínky tíže péče o tyto děti a jejich rodiče se každoročně koná řetěz akcí v ČR.

Bohoslužba, věnovaná nedonošeným dětem a jejich rodičům je připomínkou všech rozměrů života člověka. Je věnována dětem zdravým- původně nedonošeným, dětem, které zdravé být nemohou.  Je vzpomínkou na děti, které při porodu a po porodu zemřely a jejich rodiče, kteří tuto bolest nesou celým životem. Je věnována těm, kdo se o miminka „do dlaně“ po porodu a celé následné roky starají. Protože bez síly vzájemné mezilidské pomoci a někdy i pomoci osudu tato péče dlouhodobě vyčerpává, vede k slzám, narušeným vztahům a bolesti.

V dušičkovém čase má tato bohoslužba symbolický význam. V jejím průběhu zazáří svíčky u kapličky i v rodinách v nejrůznějších místech ČR. Maminky, které bojují spolu se svými dětmi o zdraví v nemocnicích a na JIPech se mohou připojit / a taky připojují/ svými prosbami a vzpomínkou.

Bohoslužba se uskuteční v neděli 10. 11. 2024 ve 14:30. v kapličce postavené ke Cti Panny Marie. Kaplička byla postavená v roce 2010 jako poděkování dědečka za život a zdraví těžce nezralých dvojčátek.

Vzpomínková bohoslužba je pořádaná ve spolupráci:

Dětského odd. Nemocnice Havl. Brod, Oblastní charity Havlíčkův Brod a Nedoklubka.

Kaplička se nachází u hlavní silnice spojující Havlíčkův Brod a Jihlavu naproti obce Antonínův Důl a je viditelná přímo ze silnice.